Zuzana Husárová

reviews

RE: MY APPROACH

“Husárová´s strength as a digital poet is in a versatile exploration of diverse technologies. Since 2011, she has etched a poem using electrons, made a spoken-word mashup using audio triggered from a Launchpad, performed with dancers accompanied by generative visuals, and with her partner Ľubomír Panák, built several Kinect-based interactive poem systems.” David Jhave Johnston: Aesthetic Animism. Cambridge: The MIT Press, 2016, s. 98. 

“Charakteristické pro její projekty přitom je, že sice digitální technologie stojí většinou na počátku či dokonce v centru jejich struktury, ale výsledné dílo se zdaleka nevyčerpává testováním možností, které díky sofistikovaným technologiím může literární text získávat. Cílem Husárové je vždy tento technologický diskurs překročit, transformovat či konfrontovat s něčím bytostně ne-technologickým, jako je například lidský hlas nebo tělesný pohyb. […] Domnívám se, že právě to, co zde poněkud monotónně nazývám komplexitou, je kvalitou, která odlidšťuje tvorbu Zuzany Husárové od příbuzných projevů e-lit (nejen) ve střední Evropě. Autorčiny projekty nejsou redukovatelné na svou technologickou stránku (jako např. mnohé z produkce polské skupiny Perfokarta), nejsou ani zabředlé do lingvistických problematik (jak se nejednou stává v projektech vídeňského básníka Jörga Piringer). Husárová plodně navazuje na zakladatelská a formativní díla elektronické literatury jako např. byla rovněž tělesnost a digitální technologie propojující instalace Text Rain (Romy Achituv – Camille Utterback, 1999). Přitom neztrácí klíčovou vlastnost, která opravňuje nazývat multimediální projekty Zuzany Husárové archaickým slovem „poezie“ – lyrismus nesený témbrem lidského hlasu.” Karel Piorecký: Zuzana Husárová – lyrika lidská i technologická. Flash Art č. 38/2015 a Glosolália

“Tvůrčí přístupy Zuzany Husárové by se daly popsat velmi jednoduše, z básně dokáže vytvořit jakýkoliv druh umění, který bude vždy absolutně současný, ať již jde o zvukovou elektronickou kompozici, vizuální a grafické znázornění nebo třeba mobilní aplikaci. V jejích textech se potkávají slova zdánlivě aleatoricky, někdy slouží ve prospěch obrazu, někdy jen ve prospěch sykavky v nich obsažené. Poezie šepotu, poezie hluku, poezie nepřečteného textu, který supluje elektronický drone. […] Pokud pochopíme slovo, můžeme z něj opět začít stavět verš, větu, báseň. Některá slova fungují za sebou, některá jsou jen dobrá pro ucho, některá jsou silnější v jiném jazyku. ” Pavel Zajíc: Každé médium je to pravé. In Weles 63, s. 47.

“Ačkoli technicky označuji tvorbu Husárové za elektronickou či digitální, samozřejmě též multi a transmediální, svým charakterem patří zcela k éře umění postdigitálního, tedy takového, pro něž podle tvrzení F. Cramera označení digitální literatura přestává být relevantní, protože veškerá tvorba již zcela samozřejmě v digitálním prostředí vzniká. Zároveň, uvažujeme-li o současné literatuře, lze jako postdigitální chápat tu tvorbu, která techniku netematizuje, ale využívá ji k tvůrčímu uchopení jakýchkoli pro autora relevantních témat. Tvorba Zuzany Husárové komunikuje úspěšně jak autorčinu intelektuálnost, tak živelnost, s níž rozehrává své texty, svá živá představení a zároveň s nimi i otázky týkající se široce nazíraného literárního pole i širokého kontextu. Je patrné, k jaké tradici se autorka odvolává, zároveň je ale zřejmé, že kontext, v němž dnešní čtenář – divák – příjemce literaturu (nejen digitální) vnímá, se významně změnil. Porovnáváme-li dnešní literární život jen s nepříliš vzdálenými 90. lety minulého století, je nezpochybnitelné, že došlo k radikální proměně. […] Slova tištěná, vyslovená, šepot, výkřik i mlčení během performance dokáží promlouvat se zcela specifickou působivostí, dokáží komunikovat velmi intenzivní naléhavost výpovědi. Domnívám se, že právě transmediální projekty mohou být takovým fenoménem, který překlene rozdíly ve zkušenosti tradičních čtenářů tradiční tištěné literatury a nové generace čtenářů, mohou pomoci k vzájemnému pochopení mezi obyvateli Guttenbergovy galaxie a těmi narozenými do galaxie Turingovy.” Jana Kostincová: Slovo – sound – pohyb – transmedia: Poezie Zuzany Husárové. In Glosolália 3/2015, s. 154-158./ In Česká a slovenská poezie: slovo a mlčení. (ed.) Pospíšil – Zelenková. Brno, s. 87-93.

“With her (inter)media nomadism, Husárová is an important figure of an emerging wave of central European media poets now in their thirties (other names including Jorg Piringer, Katarzyna Gielzynska, Lukasz Podgórni, Leszek Onak). The playful, “chameleonic” nature of Husárová’s work is not just a symptom of her personal inquisitiveness, but makes perfect sense within the context of the broader cultural transition toward posthumanism, which brings with it the need to inspect the relations and dialogues between different media, as well as the possibilities of a multisenzoric, synaesthetic experience. The body is examined not only explicitly, as a topic, but also implicitly, as the crossroads of media inputs with their various kinds of materiality­; on the other side of the screen, an image of technological synaesthesia is gradually being constructed, highlighting the inherency of such efforts in the concept of the post-human (as exemplified by Vannevar Bush’s writing). Yet the digital text also reflects back on the book whose “diagrammatic” possibilities are explored in the interaction of different media during the live performances – in this, Husárová’s concerns parallel Amaranth Borsuk´s in Between Page and Screen. Last but not least, Husárová’s dialogue with the American scene signals the emergence of a broader community of new media artists.” Olga Peková: Intermedia & The Posthuman: On Zuzana Husárová. In VLAK 2013, s. 388-391. >>>

RE: ENTER:IN´WODIES

“In Enter:in´ Wodies, each segment of the poem is thematically linked to the body center activated – internal monologues about the storms, worries, confidence, concerns, concepts, displacements, pleasures, and explorations of the body are written as intangible pressure from the viewer-reader to activate the interface. Instead of page turning or scrolling, there is simply a gesture in space, a caress that causes text to flow beneath the fingers. Body explores body; an authorial inner monologue erupts.” David Jhave Johnston: Aesthetic Animism. Cambridge: The MIT Press, 2016, s. 98-99. 

RE: ANY VISION

“This work is published as a video documentation of a simultaneously analog and digital poem— an instance of extreme inscription as described by Matthew Kirschenbaum. Written on a semiconductor alloy with “a focus GA ion beam” at font sizes much smaller than a pixel, requiring an electron microscope with magnification “ranges from 400x all the way to 10000x.” The naked eye cannot read this poem unaided, so the video takes us through an edited journey into the poem’s text reminiscent of Prezi, but much cooler in its materiality. The text itself is a series of anagrams based on an excerpt from the technical manual for the ion beam. Note how Husárová’s use of line breaks focuses our attention on the poetic qualities of the original text, and how each increased level of magnification leads to more highly compressed texts. Her juxtaposition of ancient and contemporary technologies— poetry, alphabet, particle beams, electron microscopy, superconductors, and software— make an intriguing statement on writing in this digital age.” Leonardo Flores: “Any Vision” by Zuzana Husárová. In I Love E-Poetry. >>> 

“Her gesture of using the manual as the first line is a postmodern reflex that forms a metareflection on the process, but it is also interpretable as a bootstrap process. A poem informing other poems how- to be-born; an act of mechanical gestation, silicon fertilization, a muse in less than a micron.” David Jhave Johnston: Aesthetic Animism. Cambridge: The MIT Press, 2016. s. 80. 

RE: AMOEBA

“The poets stretch a length of white fabric between them across the width of the room and rustle it into flux-waves, tiny catastrophes wrinkling and rippling. They hide beneath the fabric, one poet at each end, crouched silhouettes lit by the LED-blink of their iPads, pawing and undulating towards each other as they speak. When they meet they read in unison, the room now magma red, the soundtrack twitching into a clicky almost-beat, as the cloaked poets sway together, a protoplasmic jelly, chanting bio-rap. The amoeba divides, they collapse to the floor, beneath the fabric. A recorded voiceover speaks: ‘This is how we would define the feminine textual body…’ My brain bifurcating in its attempt to keep up, only now do I start to perceive what the poem has been evoking for me: some sort of fractal metamorphic model of textual consciousness. ‘By thinking we have become, within us it has come, to an eternal return,’ a voice says. It is exciting when a poetry performance can shape the space of your reading of the text to you in a way that inspires awe and slight terror.” Steven Hitchins: WALES ARTS REVIEW HIGHLIGHTS OF 2014.  >>>

RE: BA-TALE

“This poem invents an origin myth for Bratislava (abbreviated BA, hence the title in English), cuts it up and scatters it like seeds into an interface designed to respond to reader interactions. The scattered words are gently drawn to the pointer until a word falls under it, which triggers the whole dispersed line to swiftly arrange itself, brightening into legibility on the canvas, and then dispersing and fading when released. This allows for an exploratory kind of reading, taking in a snippet at a time, as if one is hearing bits and pieces of the story as one travels in Bratislava. But the exploration doesn’t need to be haphazard: Husárová and Panák provide a trail in this poem’s psychogeography by gently lighting up the next phrase in the sequence. This, combined with sounds associated with a key word in each line encourages interest in the sequence, to discover a narrative and sound progression.” Leonardo Flores: “BA-Tale” by Zuzana Husárová and Ľubomír Panák. In I Love E-Poetry. >>> 

“Ba-tale je „otvorený mýtus“ (tu sa pripomína U. Eco). Do pozornosti dáva aj večný záujem literárnej vedy: vzťah autor – dielo – čitateľ. Autorka vytvorila príbeh o vzniku svojho rodného mesta a rozbila ho formou, ktorú mu dala, softvérom, ktorý ho (re)prezentuje (resp. rozdielom medzi vrstvou skriptónov a textónov [E. Aarseth]). Do určitej miery tak oslobodila čitateľa – syntagmy sú síce predpísané, ale čitateľ ich „vyvoláva na povrch“ podľa vlastnej vôle, skladá z nich nové „texty“, vytvára a interpretuje (aleb aspoň dedukuje) vlastnú verziu mýtu. Samotné dielo (artefakt) môže nadobudnúť mnoho podôb – nielen interpretácii, ale aj ozajstných mutácií textu. Ba-tale je príkladom toho, ako elektronická literatúra dokáže takmer doslovne ilustrovať otázky literárnovednej teórie a klásť viacej otázok, ako ponúkaných odpovedí. Ba-tale je skvele zvládnutá prevedením, pretože každý prvok má svoje miesto a podieľa sa na celkovom zmysle tohto – zdôrazňujúco nazvaného – vymysleného mýtu.” Petra Blšťáková: Keď sa slová miešajú ako myšlienky. Zuzana Husárová – Ľubomír Panák: Ba-Tale. In Romboid, 5-6/2014.

RE: LUCENT

“Kniha predkladá ironicko-mrazivé trans-odkazy z hyper-aktuálnej post-prítomnosti, v ktorej nemá zmysel uvažovať o anachronických dualitách typu subjektívne –objektívne, minulé – súčasné či emocionalita – racionalita, nakoľko jednotlivé zložky nie sú iba rovnocenné, ale priam totožné. Slová, syntagmy a vety, produktívne a funkčne prestúpené novotvarmi a presahmi rôzneho druhu, vrátane hravo spoločensko-kritického, sa preskupujú a trieštia nie v dôsledku toporného, falogocentrického úsilia o vynájdenie inovatívneho jazyka, ale preto, že v takej podobe tvoria prirodzenú súčasť sveta a prežívania autorskej subjektky. Že sa tak zároveň spolupodieľajú na ráznom vývinovom posune našej poézie, je vedľajším a pre ňu cenným efektom.” Derek Rebro, book cover

“I ja som neraz lúštila Husárovej texty s ceruzkou v ruke, škrtala hlásky, vypisovala iné, prichádzala tak na systém básne. Omnoho intenzívnejšie som si pri tom uvedomovala svoje zastúpenie v literárnej komunikácii, a to nielen ako aktívnej prijímateľky, ale aj čitateľky podieľajúcej sa na “znovunájdení” textu a spolutvorkyne participujúcej na jeho výslednej podobe. V mnohých prípadoch som sa usilovala zachytiť a opísať podstatu premenlivosti textov, ktoré možno – nielen pre ich kinetický aspekt – označiť ako tekuté. Pokúšala som sa tak určiť princíp konkrétnej manipulatívnej autorskej techniky.” Lenka Šafranová: Vizuálna poézia, ktorá má čo povedať. In Glosolália, č. 1/2015, s. 149-152>>>

“Knihu čteme mnohokrát, slova a významy se vynořují a zase zanořují, cítíme, že musíme rozšířit podoby a způsoby našeho „čítania“ textů. Vizuálnost, zvukovost, intertextualita, intertenze mezi texty a mezi slovy na jedné stránce. A hlavně pohyb. Knihu vnímáme v jakémsi pohybu, který je chaotický i dovedně uspořádaný. Domýšlíme si barvy, detaily, stále cítíme, že cosi chybí, aby kniha měla ještě další z rozměrů, ale pocit neúplnosti nás zároveň provokuje k dalším způsobům, jak uchopit text, „vizualitu“ knihy jinak.” Josef Straka: Ticha neexistují v podobě šumu. In TVAR, č. 6/2014, s. 23 >>>

“Jej aktivita poukazuje na priepustnosť hraníc medzi jednotlivými médiami (preto sa plnohodnotný zážitok dostaví až v spojení so zvukmi a pohyblivým obrazom), ale aj táto knižka patrí jednoznačnej literatúre. Skúma hranice básnickej i bežnej reči, ale deformácie sú v mene formy a normy – možno inej, možno novej, možno neobvyklej, ale predsa len tvarovosti.” Daniel Hevier: Nosnosť inej reči. In Rádio Devín, 22.3.2014. >>>

“Napriek svetelnému názvu s bohatou, až latinskou minulosťou, prevláda v knihe čierny tón podkladu, do ktorého sa výrazne vpisujú biele písmená, obrazce, obrazy, znaky. Akoby svetlo bolo priestorom zápasu, vesmírom, kde sa musí bojovať o svoj deň. V tomto ohľade sa ako rovnako dôležitý, ak nie dôležitejší javí druhý význam slova lucent – priehľadný, splývajúci s pozadím, kde iba niektoré, zvýznamnené časti sa zjavujú, aby synekdochicky ponúkli záchytné body o celku a ľudských črtách tvoriaceho subjektu.” Ján Gavura: lucent. In Vertigo, č. 1/2014.

“Autorka aj v aktuálnej knihe uplatňuje rozmanité literárne stratégie a hry, nachádza sa tu vizuálna poézia, anagramové básne, texty uplatňujúce apropriáciu, jazykové hry atď.” Michal Rehúš: Noty prázdnoty. In Kloaka, č. 2/2014. >>>

RE: LIMINAL

“These poems work within regular frameworks of transit, time, and the alphabet while also turning eccentrically. There are idiosyncratic moments here and language that wobbles and intersects orthographically. Constrained, progressing, and cycling, liminal also suggests narratives and shares grounded experiences, a fresh and intriguing combination.” Nick Montfort, book cover

“The book’s spatio-temporal structure provides a through-line: as the speaker progresses from morning to night, she traverses landscapes external and internal, learning a new world far from home while venturing further inward to the personal material of memory and romance. All that is air melts into solid matter here, where “from the plastic spoon I slurp the last remains of memories.” Drawing on both found and invented language, this work’s ear is always attuned to sound, letting it propel the speaker, whose aim and game are “answering words backwards,” as she navigates the these liminal boundaries.”
Amaranth Borsuk, book cover

“Zbierka je precízne vystavaným experimentálnym konceptom – takým, ku ktorému sa oplatí vracať, pretože jeho potenciál sa nevyčerpáva návodom na recepciu či dvoma prečítaniami. Básne tvoria kompaktný celok, novými čítaniami ho však jemne pozmeňujeme – aj v závislosti od nášho skúsenostného horizontu.” Derek Rebro: Aký tvorca, taký concept. In Pravda online a Glosolália online. >>>

liminal je zbierka, ktorá je skutočne plná oslobodzujúcich básní, umožňujúcimi čitateľovi a čitateľke vydať sa na cestu vlastných asociácii. Texty však zároveň pevne nesú svoj význam, ktorý siaha od globálnych tém vnímaných cez zvuky, vône a atmosféru až po najosobnejšie prežívanie. liminal je majstrovsky hravá, originálna, plná energie a dokazuje, že experimentálna poézia a multimediálne projekty majú v umení svoju silnú pozíciu.” Petra Blšťáková: Prchavosť zachytená v hre slov. In Glosolália, č. 4/2013, s. 98-102. >>>

“DJky tachykardia a chaosdroid mixují postupy, barvy, slova, pocity a zvuky do setu, ze kterého čiší pop/avant radost z elektronických médií, objevu a subkultury mnohem víc než akademické zájmy. V živém předvedení má navíc celkem šmrnc, který lze sdílet i kolektivně. Aby tak nakonec ještě poezie byla cool!” Olga Peková: liminal: Na hraně tištěného. In Psí víno, č. 65, s. 82-84. >>>

RE: LIMINAL & LUCENT

“Slová a slovné spojenia, ktoré sú neraz súčasťou výrazne súčasných kultúrnych (politických, mediálnych, humanitnovedných, vedecko-technických) diskurzov (trespassing, transparency, flow, fractual, unbiased, bullets, media a pod.), fungujú ako relatívne samostatné významové jednotky, ich izolovanosť je až na výnimky narúšaná len spoločnou doménou, z ktorej prvky pochádzajú, a spojením s názvom oddielu knihy, názvom básne, resp. konceptom celého projektu. Ivana Hostová: Má Husárová Filip(a)? Poznámky k súčasnej .*mediálnej poézii. In Romboid, č. 9-10/2014. >>>

“Zvukovú realizáciu, procesované arteficiálne prednesy slov a zvukov možno pokladať za zaujímavý odraz asociatívneho myslenia obsiahnutého v jednotlivých textoch. V porovnaní s rôznymi typmi experimentálnej hudby však ide o partikulárny prejav, keďže segmentované slovo, šum, je len podklad a zárodok vzďaľujúci sa od sémantiky a ešte nepoznajúci hudbu (elektroakustickú, field recording). Silná nie je zvuková rovina sama osebe, ale asociatívnosť, mechanizmus podobnosti vlastný tejto produkcii a kontúrovitosť významov.”Pavol Markovič: Hranice poézie, hranice epistémy (nad experimentálnou poéziou z rokov 2012-2014). In Romboid, č. 5-6/2014. >>>